Říjen 2009

* Věz v to, co se děje... 2.část *

31. října 2009 v 13:43 | Arinya |  > Povídka kapitolovka <
Ani jsem nedohrála poslední tři takty. Zdálo se mi, že jsem zezdola zaslechla nějaký hluk. Zdání sice klame, ale raději se půjdu ujistit, že to byly pouhé halucinace - u mě nic neobvyklého. Né, že bych snad užívala nějaké halucinogeny. Pouze si semnou často pohrává fantazie. Občas mé halucinace vnímám jako varovný signál, někdy vůbec nic neznamenají. Za ta léta, co se mi podobné nevysvětlitelnosti stávají, jsem se naučila - nikoli je ovládat, ačkoliv bych za to byla samozřejmě velice vděčná - ale rozpoznávat je. V tuto chvíli jsem si nebyla přilíš jistá, a tak jsem seběhla po mírně točitém, dřevěném a rozvrzaném - tudíž starém - schodišti.
Nalevo nevidím nic, co by jevilo známky života, kromě mého mazlíčka Mogwaie Gizma. Ani vpravo jsem si nevšimla ničeho... ničeho...
MOMENT!
Tady něco nehraje. Opravdu nic nevidím, avšak mé pocity se mi snaží sdělit, že se mýlím. Jsem velice senzitivní osoba. Pravděpodobně bych svému tušení měla věřit.
Pokusím se tomu přiblížit.
Každým malým krůčkem nabývám silnějšího dojmu, že za dveřmi svého domu nyní opravdu nejsem sama...

* Věz v to, co se děje... 1. část *

10. října 2009 v 21:02 | Arinya |  > Povídka kapitolovka <
Hřmění zaznělo všemi kouty zdejší malebné vísky. Na okna, parapety a střechy postarších budov klepaly jemné kapky deště, nikdo jim však neotevíral. Vánek si umělecky pohrával se šramotem zeleně tak, aby melodie odpovídala rytmu nadaných kapek.
A mně bylo chladno. Nestihl jsem se v čas schovat pod urostlý dub s bohatým větvovím- s tak krásnou korunou, již na hlavě nenesl ani sám Karel IV. Teď, když jsem ho našel a se vší pohodlností se usadil mezi jeho vyčnívající kořeny, tvořící s naprostou zřetelnosí pěticípou hvězdu, se zasněním pozoruji chmurné počasí. Pak pozoruji pouze déšť, a potom jen tenké kapky a mezi nimi černou ovci - o něco větší kapku, a říkám si, jak velkou moc má ta gravitační síla, co vše vlastně ovládne, vždyť tato kapka, i ty ostatní menší kapky padají bezmocně dolů, všechny společně, jako by se napodobovaly tím, že mají stejný směr pádu, přitom se vůbec nenapodobují, poněvadž to nemá na svědomí nikdo jiný, nežli právě gravitace.
Brrr, musel jsem se oklepat. Nějak mě zastudilo, vzduch se pohnul, pohnul také s listy sídlícími na větvích stromu tyčícího se nademnou. Nějaký list už neudržel váhu vody, co na něj napršela a nahnul se. Překvapivě mi cákla přímo do vlasů a já zapochyboval, zda mám gravitaci ještě dál obdivovat. Promnul jsem si obličej, hluboce jsem se nadechl a hluboce také vydechl. Pozvedl jsem hlavu a zadíval se do větvoví.
Právě mě oslepila zář žhnoucího tělesa, které nečekaně ovládlo oblohu. Při tom se slunce postaralo o to, aby mě opustila zimnice - tak jsem se na něj přestal zlobit, to oslepení bylo nakonec příjemné. A né a né se vzpamatovat natolik, abych se zvedl a pokračoval v cestě. Ostatně tento příjemný odpočinek jsem si zasloužil, a tak ještě chvíli budu relaxovat, nyní při pohledu na duhu. Na barevný útvar vytvořený hrou deště a slunce. Na útvar připomínající něco nedokončeného. Polovinu něčeho. Polovinu celku.

... Konečně jsem se odhodlal postoupit o něco dál. Sympatický strom, vzbuzující pocit statečnosti už je dobrých šedesát metrů zamnou.
Kdesi z dáli se linul tichounký zvuk klavíru. Libé tóny mi udaly směr, kterým mám pokračovat. Když už jsem se pomalu blížil, rozpoznal jsem klavírní Měsíční sonátu cis moll od Beethovena. Kdysi jsem ji také hrával, nebylo to nic těžkého, ale přes to je to krásná skladba.
Blížil jsem se k úchvatné starodávné stavbě. V obrovském okně ve tvaru gotického lomeného oblouku, zabudovaném v oválném výklenku, jsem si všiml černovlasé dívky, vychutnávajíc si hru na klavír.
Ačkoliv už kostelní zvon odbíjel pozdní hodinu večerní, nějakou dobu jsem ji ještě se slastným pohledem pozoroval. A pak jsem se s menším zaváháním přiblížil ke zdobeným, velkým dveřím. Protože jsem neobjevil nic, čím bych mohl zazvonit, či zaklepat, zkusil jsem tedy vzít za kliku. Na té klice je vyryta pěticípá hvězda. S pentagramem jsem se dnes setkal podruhé, napadlo mě, že to možná něco bude znamenat. Mám zálibu v symbolech a znameních. Jinak by mně nic takového snad ani netrklo.
Dveře zaskřípaly a pohnuly se. Bylo odemčeno, málokdo si to dnes troufne. Tuším, že mě dnes potkají ještě větší zvláštnosti. Říkal mi to ten hlas. Uvnitř. Ten, co ke mě čas od času promlouvá.
... Sebral jsem odvahu, vstoupil jsem a nezajímalo mě, zda je to slušné, či neslušné, bezpečné, nebezpečné, morální, nemorální- koneckonců, to, s čím jsem se doposud setkával, jen napovídalo, že se tím nemám zabývat...
Dveře se zamnou s obrovským třísknutím zabouchly, jako by se do nich opřela nějaká neviditelná síla. Ještě teď se linula ozvěna v prostorách ohromné historické stavby. A já jsem znehybněle zůstal stát, šokován, nevěřícný, ovládnut... Ovládnut čím?... Nečím magickým.