Říjen 2010

* Otazník na srdci *

26. října 2010 v 0:42 | Arinya |  > Filozofuji <

Dejme tomu, že osoba konečně ví co chce, nebo si myslí, že ví co chce .. a je na to patřičně hrdá. Jaké je procento pravděpodobnosti, že brutálně zklame sama sebe a za čas zjistí, že to vlastně není to, co si přála....?
Pokud bude mít o životě pohádkovou sci-fi představu, pak tedy bude zklamána jisto jistě...
Pokud bude mít slabou vůli...
Pokud nebude dostatečně cílevědomá...
Já mám ovšem na srdci položený otazník za jinou otázkou, jíž si servíruju stále a neustále na talíř a hledám na ní odpověď všude kolem sebe.......... A tou je věk......... Vím, že si mladí lidé často "představují život, jako Hurvínek válku". Možná se to neříká jen tak nadarmo, avšak... Já osobně z celého srdce nenávidím "házení všech do jednoho pytle", brrr. Vždyť je to naprosto individuelní záležitost, nebo se mýlím?...
Asi se vyskytla situace, která mě přiměla k těmto slovům. Nejspíš nejsem sama, kdo to předemě servíruje. Někdo ode mě něco očekává, vkládá naděje do mých schopností... ale já to nejsem?
Hrozné je, zklamat sebe samotného, hrozné je zklamat druhého... Nejhorší je kombinace obou možností. Damn... To se nesmí stát.

Ari

* Ztroskotanec na lodi *

1. října 2010 v 21:07 | "The light" |  > Filozofuji <
"Dívám se směrem k ní. K té potápějící se lodi, v nejhlubším moři na celé planetě. A pozoruji smutného ztroskotance, zoufale potápějícího se s ní. Slyším, jak bezúčelně naříká: "Chci na pevninu. Támhle je ostrov, přeji si stát na něm!..".. Já se tyčím na tom ostrově, vše vidím. Svítím si na to... Ztroskotanec křičí i na mě, děkuje mi, že mu prý svítím na cestu. Teď ale přemýšlím, proč mi za to děkuje? K čemu to je, když se bojí po té osvětlené cestě jít?.. Raději vzlyká na lodi, než aby se záchranným člunem plul za mým světlem a doplul až k jeho vysněnému ostrovu. Za mnou. Já nejsem nesmrtelné světlo. Nebudu tu navždy......"
Ari