Červenec 2013

* Cesta života *

18. července 2013 v 19:59 | Arinya |  > Básním <
Jsme nuceni stále někam jít, není čas ztrácet čas, není možnost zastavit se a rozhlédnout se...

Jdu cestou klikatou,
Každá zatáčka
Připraví mi překvapení.
Všichni mají cestu trnitou,
Ani ta má
Bez trní není.
A já už vím, že za tou
Zatáčkou další
Číhá na mě utpení.

Arinya

* Jiný pohled na věc *

18. července 2013 v 14:23 | Arinya |  > Filozofuji <
Toto téma ve mně vyvolává spoustu myšlenek, a proto píši další článek, i když je to možná neobvyklé.
Neboť bych se ráda podělila alespoň o jednu myšlenku, s níž jsem se nedávno setkala v poslední knize, kterou jsem četla, od Richarda Bacha...

Co to vůbec znamená, že je něco zakázané? Proč se některé věci/činy zakazují?
My totiž stejně budeme dělat to, co uznáme za vhodné.
Ten fakt, že je něco zakázané, nám nebrání onu činnost vykonat.
Brání nám v tom buď naše svědomí - jenž je závislé na obecném chápání DOBRÉHO a ŠPATNÉHO, nebo potom následky.
Ne, zakázané ovoce nechutná vždy nejlépe, protože dochuť občas bývá dost hořká.
ŠPATNÉ bývá zakázané, ale když se rozhodnete to udělat, nenesete nepříjemné následky kvůli tomu, že je to zakázané, nýbrž proto, že je to špatné.

Budu ráda za jakoukoli pozitivní i negativní reakci. Myslím, že je to zvláštní pohled na věc, ovšem neříkám, že je správný!

Arinya

* Forbidden fruit *

17. července 2013 v 12:51 | Arinya |  > A jiné <
Seděli jsme vedle sebe na opuštěné lavičce. Z pravé strany nám Labe našeptávalo své šumivé tajemství, na straně levé se o své starosti dělily stromy pomocí lístků na jejich větvích. Nerozuměli jsme jim. Rozuměli oni nám?

"Víš... Jsi pro mě takové 'forbidden fruit'..." říká mi.
"Co tím myslíš?"
Samozřejmě, že jsem tušila, co se mi snaží naznačit. Od té doby co jsem si přečetla zprávu, že se musíme co nejdříve znovu sejít, protože mi potřebuje něco důležitého sdělit - co MUSÍM vědět, jsem se na tuto možnost připravovala. Avšak v hloubi duše jsem lovila alespoň miniaturní naději, že mě překvapí naprosto jinou informací. Lepší...
"Ty to určitě tušíš."
No jistě! Ale stále doufám i v jiné možnosti. Nechci to vyslovovat, to musí on... Přála jsem si, aby mě z té nepříjemně napínavé situace vysvobodil co nejdříve. Zakázané ovoce. Jak jinak to asi mohl myslet! Jasně že vím, proč mě už několikrát nazval zakázaným ovocem. Znali jsme se krátce, toto byl náš druhý osobní kontakt. Věděla jsem, cítila jsem to, že předchozí, nynější i jakákoli další setkání budou osudová. Nevěděla jsem ale proč, v čem, jakým způsobem...
"Možná že tuším..."
"A co tedy tušíš?"
Bylo to na mě... Svůj pohled věnuji střídavě jemu, Labi, trávě... V mysli mi proudí už jen touha prolomit ledy.
Jak to jen říci? Je to tak těžké!... Zdlouhavé ticho napnutě čekalo, co ze sebe vypravím.
"... Doma ... Na Tebe už někdo čeká... Někdo jiný? Je to tak?"
"... Ano." Srdce se snaží rozlámat hrudník, v hlavě prázdno, Labe mlčí.
"Ale už v tom není láska! Jsme spolu dlouho, už dávno jsme to měli skončit!"
Jenže to neskončili. Co jsem si o tom měla myslet?... Nebyla síla nad tím v tu chvíli přemýšlet.
"Mám ji rád... Ale Ty jsi jiná... Jsi lepší..."
"Dobře."

Tak jsme spolu v obětí smutně mlčeli.
Mně se vyjasnila záhada zakázaného ovoce.
Řeka, lavička, stromy, tráva - vše kolem nás si vyslechlo náš převratný rozhovor. A jestli nám příroda rozumí, možná si o tom vypráví ještě dnes. Lavička to v sobě navěky uchová.
Občas mě napadá, že bych mohla jít Labi povědět, jak dobře tento příběh dopadl. Počkala jsem si a dočkala jsem se.
Labe, poslouchej! Jsou to přibližně tři roky, co se ze "zakázaného ovoce" stalo "povolené ovoce" a stále mu chutná! Chutná mu víc a víc! Povídej o tom, pověz to jiným párům, které prožívají totéž, co potkalo i nás. Třeba porozumí!