Srpen 2013

III.kapitola - Krvavá flákota

16. srpna 2013 v 23:35 | Arinya |  > Jáma a divadlo (horor) <

Žádné tělo, jen hřebíky hemžící se v mé hlavě.
Tma. Nebo zavřené oči? Zkouším zdvihnout těžká víčka, ale marně. Jsem slepá? Představuji si sama sebe, jak asi teď vypadám - z lebky zející dvě černé díry, místo slz vyteklé bulvy.
Ticho. Kde jsem? Žádné zvuky, podle kterých bych mohla odhadnout prostředí, žádné hlasy, mezi nimiž bych rozeznala nějaký známý.
Smrad. Ten puch, připomínající dech onoho bezdomovce. Alespoň ho cítím, to mě ujistilo, že jsem naživu.
Líně se mísící myšlenky a představy o mém stavu, o situcaci, ve které se nacházím. Nemůžu se hýbat, nemůžu křičet. Jsem pouze hlavou bez těla? A to ještě jen s nosem? Jsem nos, čichová buňka? Kdyby to šlo, zoufalostí bych se rozchechtala. Místo toho jsem se dusivě rozkašlala, smát se začal někdo jiný, nademnou. Jako by četl mé myšlenky, a v tom - světlo! Oslepilo mě, zavřela jsem oči a v té chvíli se vyvrátily všechny předešlé představy, hřebíky z hlavy se rozmnožily po celém mém těle, ale především mi prorůstaly obličejem.
Víčka jsem zase odlepila od sebe, na pár vteřin se mi zastavil dech a v zápětí ze mně vylítl ten nejničivější vřískot co jsem si uměla představit. Zíralo na mě oko bezdomovce, a ten mi okamžitě něco narval do pusy. Chutnalo to jako syrové krvavé maso. Z té představy se mi zvedl žaludek, začala jsem se tím dávit, naštěstí to bezoký nedomyslel, ruce jsou volné, a tak jsem si tu nechutnost vyrvala z pusy, otočila jsem hlavu na stranu a ohodila jsem jeho hnusný oblečení. Všimla jsem si, že v ruce svírám opravdu krvavou flákotu, zahodila jsem jí a s ní ze mě vylítlo to, co mi v převráceném žaludku zbylo.

II.kapitola - Silueta

14. srpna 2013 v 10:08 | Arinya |  > Jáma a divadlo (horor) <

"Kde to jsme? To není ono!"
Ani se na mě nedíval ve zpětném zrcátku. Koukal před sebe a odpověděl:
"Ale jo, je to tady. Ničeho se nebojte, slečno, jen vystupte." mluvil naprosto monotónně, ani se nehnul. Vypadalo to, jako by byl zhypnotizovaný. Řekla jsem, že nevystoupím, dokud nebudeme na místě, kam jsem chtěla.
"Tohle je to místo!" odříkával zvýšeným hlasem, bez jakékoli intonace. Kdyby mluvil jiným jazykem, znělo by to jako nějaké zaklínadlo. Děsil mě.
"Zmizni!"
Trhla jsem sebou a vyděšeně sestupovala dolů po schodech. Sotva jsem vystoupila, dveře se zavřely a autobus zmizel v dálce. Doufala jsem, že když půjdu po cestě, třeba dojdu alespoň na nějaké známé místo. Nevypadalo to ale moc nadějně. Kromě té vyježděné cestičky jsem viděla už jen zasněžené stromy a keře. Kdybych alespoň věděla, co se ukrývá pod tím sněhem okolo mě na zemi. Je tam širší silnice? Nebo jen polní cestička a okolo tráva?
Zapla jsem si kabát až ke krku, pokrčila ramena, schovala si pusu do límce a dýchla jsem dovnitř, abych se zahřála. Nohou jsem odkopla vrstvu sněhu a usoudila, že to asi bude jen polňačka. Na rukávu mi přistála vločka, po chvíli další. Bohužel opravdu začínalo sněžit.
Ještě jsem se rozhlédla. Všimla jsem si jakési siluety, přicházející z opačné strany než jsme přijeli. Nikde tu nejsou lampy, naštěstí se blíží úplněk, takže měsíc krásně svítí a odraz jeho světla ve sněhu přidává na jasnosti. Alespoň než se úplně zatáhne a začne vánice.

* Životem být *

13. srpna 2013 v 13:38 | Arinya |  > Básním <
Životem bych chtěla být,
Jeho životem si žít,
Jako loutku měla bych sebe,
Mým bydlištěm bylo by nebe.
Tak jak životy to dělají,
S loutkou hrála bych hru potají,
Tahle byla by však krásnější,
Než ty kruté v době nynější...

Arinya

I.kapitola - Hádka

13. srpna 2013 v 11:59 | Arinya |  > Jáma a divadlo (horor) <

V osm jsem se vrátila ze školy. Nejdřív to vypadalo, že nikdo není doma, ale když jsem vešla do pokoje, uviděla jsem sestru ležící na posteli, jak si něco čmárá do skicáku. Pozdravila jsem, ona ne.
"Co je?" ptám se jí.
Nedostalo se mi odpovědi. Šla jsem k ní, s myšlenkou, že se podívám na to umělecké dílo, upřímně jí ho pochválím, třeba jí tím zvednu náladu. Byl to hloupý nápad, raději jsem se měla zahrabat do jiné místnosti a učit se. Pozdě. Nejdřív jsem viděla obrázek, pak její ruku snažící se ho zakrýt, a nakonec nenávistný pohled, na který nikdy nezapomenu. Konečně promluvila. Nebylo to normální mluvení, bylo to ječení. Raději měla dál mlčet.
"Táhni pryč!"
"Co se stalo? Co jsem ti udělala?"
Na tom obrázku jsem totiž byla já, a taky ona. V ruce svírala pačesy, na nichž se pohupoval můj zjizvený obličej.
"Co se stalo?" ještě přitvrdila. "Jsi příšerná! Co jsi kdy doma udělala? Nic! Já tady dělám všechno! Kdy jsi naposled uklidila náš pokoj? Ani si nevzpomínám! Ani nevím, jestli umíš -"
"Na něco zapomínáš, sestřičko. Zatím co já se celý den vzdělávám, ty si válíš šunky doma. Vracím se ze školy pozdě, nemám ani možnost se do domácích prací zapojit."
"A já si zase celý dny hledám podělanou práci! Během toho musím uvařit, vyprat, vyžehlit, umýt nádobí, vydrbat koupelnu, furt něco! A pak jen poslouchám, jak se celý dny válim, ale Petruška tohle a tamto, Petruška na soutěži, Petruška má výstavu, Petruška ve škole..."
"Promiň! Mnohokrát jsem se ti omlouvala za to, že mě na tu školu vzali a tebe ne. I když za to nemůžu! Neviň mě z toho, ani nikoho jiného, prostě se to stalo, nechápu to, mrzí mě to. Jen si už na mě, prosím, nevylévej vztek..."
"To se ti kecá! Ty jsi spokojená, jsi pořád chválená, JDI K ČERTU!"
Asi se ještě vztekala, ale to už jsem si do slova sbalila svých pár švestek, co mi ležely na stole, hodila na sebe zimní kabát, vklouzla jsem do kozaček, zkontrolovala jestli mám v kapse mobil, byl tam, přihodila jsem k němu klíče, peněženka v druhé kapse, zabouchla jsem dveře a zamířila na zastávku.

* Když tu nejsi *

11. srpna 2013 v 21:53 | Arinya |  > Básním <
Možná ani nevíš, že
S každým prvním paprskem
Přicházíš, při rozžhaveném západu
Myšlenka Ti zůstat káže,
Bloudíš kolem mne,
I když tu nejsi
Pozoruji každý detail Tvých pohybů,
I když tu nejsi
Cítím jak hladíš mne
Jako bys tu byl
Podléhám té kráse
Pohlcujíc útržek rozumu,
Ten poslední
Co mi zbyl.

Arinya

* Důmání *

6. srpna 2013 v 12:04 | Arinya |  > Básním <
Jen prázdná místnost,
Temná jak noc,
Maličcí ďáblíci rajtují po zdech,
Malují na ně
Hořící skvost.
Sedím tu v rohu,
Všechno je jasné,
Ale v tom jasném
Jsem pouze host,
Co vidí všude
Temnotu kolem,
Bojí se odkrýt
Svou budoucnost.

Arinya

* Zbytečné oči *

4. srpna 2013 v 19:58 | Arinya |  > Básním <
K čemu máš oči, když nevidíš?
Když nevidíš mé pochopení pro Tvé strasti.
Ale za slepotu si můžeš sám.
Kdybys jen ty oči otevřel!
Pak mluvil bys jinak...

Arinya

* Řeka životů *

4. srpna 2013 v 19:54 | Arinya |  > Básním <
Shlížím do řeky našich životů,
Jako vlnky plují stále dál.
Které se spolu střetnou
A kde se skrývá kámen,
Jenž je zase rozdělí?

Ty písně osudové poklidně si pějou,
Vrývají se mi do duše
Jako díla světových mistrů,
Jen hádám, která sloka
Bude jejich poslední.

Arinya