II.kapitola - Silueta

14. srpna 2013 v 10:08 | Arinya |  > Jáma a divadlo (horor) <

"Kde to jsme? To není ono!"
Ani se na mě nedíval ve zpětném zrcátku. Koukal před sebe a odpověděl:
"Ale jo, je to tady. Ničeho se nebojte, slečno, jen vystupte." mluvil naprosto monotónně, ani se nehnul. Vypadalo to, jako by byl zhypnotizovaný. Řekla jsem, že nevystoupím, dokud nebudeme na místě, kam jsem chtěla.
"Tohle je to místo!" odříkával zvýšeným hlasem, bez jakékoli intonace. Kdyby mluvil jiným jazykem, znělo by to jako nějaké zaklínadlo. Děsil mě.
"Zmizni!"
Trhla jsem sebou a vyděšeně sestupovala dolů po schodech. Sotva jsem vystoupila, dveře se zavřely a autobus zmizel v dálce. Doufala jsem, že když půjdu po cestě, třeba dojdu alespoň na nějaké známé místo. Nevypadalo to ale moc nadějně. Kromě té vyježděné cestičky jsem viděla už jen zasněžené stromy a keře. Kdybych alespoň věděla, co se ukrývá pod tím sněhem okolo mě na zemi. Je tam širší silnice? Nebo jen polní cestička a okolo tráva?
Zapla jsem si kabát až ke krku, pokrčila ramena, schovala si pusu do límce a dýchla jsem dovnitř, abych se zahřála. Nohou jsem odkopla vrstvu sněhu a usoudila, že to asi bude jen polňačka. Na rukávu mi přistála vločka, po chvíli další. Bohužel opravdu začínalo sněžit.
Ještě jsem se rozhlédla. Všimla jsem si jakési siluety, přicházející z opačné strany než jsme přijeli. Nikde tu nejsou lampy, naštěstí se blíží úplněk, takže měsíc krásně svítí a odraz jeho světla ve sněhu přidává na jasnosti. Alespoň než se úplně zatáhne a začne vánice.

Silueta se rychle zvětšovala, tudíž přibližovala, a vě mně zápasily dva pocity - naděje a strach. Žmoulala jsem si oči, protože mi do nich sem tam vlétla nějaká vločka, a šla jsem vstříc tomu člověku. Když už jsme byli blízko, zastavila jsem a počkala si, až dojde úplně ke mně.
"Dobrý večer, prosím vás, nevíte kde jsem?"
Byl to pán, pravděpodobně bezdomovec. Soudím tak dle té roztrhané bundy a polorozpadlých bot.
"Čo?" odpověděl krákavě a šišlavě. "Šeš tady."
"Tady? No jasně. Ale kde tady? Je tu někde Vsetín?"
Děsivě se usmál, rty měl scvrklé, svíral je u sebe. Hádám, že pod nimi už nebudou žádné zuby. Přistoupil ke mně až nepříjemně blízko, zíral na mě stařeckým okem - to druhé mu zakrývala pirátská páska. Neodpověděl, jen hnusně civěl a vypouštěl na mě jeho smradlavý dech.
"Slyšel jste moji otázku?" svaly mi tuhly nejen mrazem, ale také strachem.
Natáhl ruku, ukázal směrem kterým přišel, podívala jsem se tam, a když jsem otočila hlavu zpátky, měl druhou ruku položenou na mém pozadí, což jsem přes ten kabát necítila. Odstrčila jsem ho a rychle utíkala pryč, tam, kam ukazoval. Když jsem se ohlédla, nešel za mnou, ale měl zvedlou ruku, na níž se tyčil prostředníček. Běžela jsem ještě o kus dál, abych se mu ztratila z dohledu. Jakmile jsem se zastavila, chytl mě záchvat kašle. Ten studený vzduch mě ničí.
Uvědomila jsem si, že celou tu dobu v ruce svírám dvě švestky z domova. Chtěla jsem si je dát na posilnění, než něco vymyslím, ale potřebovaly omýt, a tak jsem sešla z cesty, abych je mohla ponořit do čistého sněhu. Pod nohama mi cosi hlasitě zapraskalo, vyjekla jsem, ruce mi vystřelily nahoru, švestky odlítly do neznáma a já se propadala někam do horoucích pekel...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama